Robot Arnold ani mouše neublíží
Musíme si dávat bacha
Na otázku, jestli se nebojí, že se role otočí a roboti si z lidstva udělají svoje otroky, Sebastian odpovídá, že se vzpoury strojů neobává, problém vidí jinde: „Je to strašně zneužitelné námi lidmi, protože umělá inteligence dává běžným lidem moc, která normálně stála spoustu peněz a úsilí.“
Víc ho láka představa, co všechno dnes díky robotickým pomocníkům dokážeme a jak nám můžou pomáhat. A je dost pravděpodobné, že až se mezi námi začnou pohybovat první stroje připomínající lidi, tedy humanoidní roboti, Sebastian Matoušek v tom bude mít prsty.
Tématu se věnuje už deset let, ještě přitom nedokončil střední školu. Téma robotiky je široké, poslední roky se proto rozhodl pracovat na dvounohém kráčivém robotovi. „Když mi bylo asi 12 nebo 13 let, hledal jsem další projekt, který bych mohl dělat a našel jsem skupinu Project Biped, což byla skupina lidí, která udělala dvounohého robota. Měli kompletní návod i s 3D modely, tak jsem si ho vytiskl a nakoupil servo motory,“ vzpomíná Matoušek na první pokusy s humanoidními roboty. Chtěl si tehdy vyrobit i vlastní elektroniku, chyběly mu ale podle jeho slov zkušenosti a pokus nakonec skončil v koši.
Jak vypadala stavba robota Arnolda od prvního nápadu až do vítězného stroje? Která Arnoldova součástka ho potrápila nejvíc? A čím Sebastian přispěl celosvětové komunitě makerů? To se dozvíte v celém díle podcastu Z dílny, který je k dispozici na všech podcastových platformách.
Prochybovat se k výsledku
Zkušenosti nepřichází samy, ale cesta k nim vede přes pokusy, které ne vždy skončí úspěchem. „Největší výzva byla elektronika, která mě ale ve výsledku hodně baví a dala mi dost zabrat miniaturizace. Nahradil jsem v servomotorech elektroniku, která tam je, tam byly problémy s napájením,“ jmenuje zádrhely při vývoji Arnolda Sebastian. Výzvou pro něj taky byla stabilizace, protože dvounohý robot se musí potýkat s tím stejný jako člověk – a to s hledáním rovnováhy při chůzi. Na rozdíl od lidí se ale dá u robota prostě jen upravit mechanická pánev.
Jestli byly i chvíle, kdy chtěl s projektem skončit? Byly, ale touha přijít problému na kloub byla silnější. „Vánoce jsem nestrávil úplně ve vánoční náladě. Bylo to období velké frustrace. Musel jsem desky objednávat asi třikrát a nebylo moc času. Když už jsem to objednával potřetí, tak jsem si říkal, že jestli to nebude fungovat, tak končím. A ono to úplně nefungovalo a musel jsem to opravit,“ směje se středoškolák s tím, že ho jednoduše baví překonávat překážky.
A co dělá při velkém záseku? „Když mě přestane bavit jedna část, tak přejdu k druhé.“ Od mechaniky přes elektroniku ke konstrukci a zase znovu.
Hlava Terminátora
Arnold měl mít původně jen nohy a pak hlavu. A ta nakonec rozhodla o jeho jméně. „Našel jsem si hlavu terminátora, tu jsem vytisknul, vydlabal, a tam jsem chtěl umístit elektroniku. Proto se jmenuje Arnold, i když ten aktuální už ho teda tolik nepřipomíná,“ dodává Sebastian s tím, že nakonec přidal i ruce, takže čtyřiceticentimetrový robot už opravdu podobá stavbou těla lidem.
Postupné úpravy a zlepšování jsou něco, co mladého robotika žene dopředu. Současná verze má na sobě například LiDAR, který pomocí senzorů dokáže prozkoumat své okolí. Když na podobné technologii pracoval Sebastian v začátcích, potřeboval pro zmapování svého pokoje čtyři roboty, kteří jezdili po obvodu místnosti a vytvářeli mapu. „Teď jsem to nahradil touhle jednou součástkou, tak chudáci skončili v zapomnění. Doufám, že to stejné se nestane Arnoldovi,“ směje se nad svým výtvorem.
U „rozhlížení“ se po světě rozhodně nekončí. Arnold se už teď může těšit na akcelerometry, které budou měřit zrychlení končetin. A velkou výzvou je pro Sebastiana strojové učení. To chce využít na to, aby Arnolda naučil chodit a ten se pak sám zlepšoval, stejně jako třeba batole.
Robotika je krásná, zkuste to
Jako malý chodil do robotických kroužků a jezdil na tematické tábory, dnes je sám v roli vedoucího a maximálně si to užívá. „Kruh se uzavřel a teď se snažím já nadchnout nové lidi pro robotiku. Hlavní je ukázat jim něco, co by je mohlo bavit. A když je to bavit nebude, tak můžou dělat něco jiného třeba jít na medicínu. Hlavní je, aby člověk dělal to, co mu dává smysl.“
